První letošní Froťánky se nekonaly. Zkrátka a jednoduše proto, že dva dny před dlouho dopředu naplánovaným termínem konání jsem sebou lupla na náledí a o nějaké chůzi, nota bene s Froťánkovou nůší na zádech, jsem si několik dní mohla nechat jenom zdát. Tak abyste si to taky aspoň trochu užili, neboť to byl opravdu nepřekonatelný zážitek :-), pokusím se to vylíčit.
Myslíte si, že zajít si jen tak na krásnou zimní procházku je naprosto nevinný rekreační počin a že je to pro vaše tělo opravdu to nejlepší? Hmmm, no, možná, že to platí v devadesáti devíti procentech, ale ne v mém případě.
Bylo skutečně překrásné zimní ráno, když jsem i s naším milovaným pejskem Kingem vyrazila ven. Sluníčko krásně svítilo, bylo mírně pod nulou, rozblácená louka hezky přituhla, a tak se nám pěkně šlapalo až do lesa. A jak jsem si tak libovala, že dneska určitě spálíme nějaké ty kalorie, protože to oba potřebujeme – já i pes – došli jsme k lesnímu rybníčku. Kochali jsme se nádherou, kterou nám příroda připravila, samozřejmě každý po svém: já jsem se zálibně rozhlížela po krásně se třpytících zasněžených stomech, mírně zamrzlém rybníčku a do nosu jsem blaženě nasávala opojnou vůni zimního lesa. Snažila jsem si tento parádní obraz vrýt do paměti a zafixovat si tak exkluzivní duševní zážitek i na pozdější dobu, zatímco Kingísek válel v dosud neporušené sněhové krustě sudy a dělal andělíčky, až sníh létal na všechny strany. A nějak nemohl pochopit, že já se v tom sněhu neválím taky, když je to přece takové žůžo! Jak říkám, oba jsme si to užívali po svém.
TO SE VŠAK MĚLO VELICE BRZY OBRÁTIT!
Když jsem měla pocit, že víc té nádhery už vstřebat nemůžu, otočili jsme se nazpátek. Měli jsme před sebou asi dva kilometry chůze zimním ránem a chtěla jsem být pryč dříve, než začnou jezdit náklaďáky s vybagrovanou zeminou, protože u lesa se staví dálnice.
No, holt už jsem to nestihla. Náklaďáky se daly do pohybu dřív a to bylo zle. Krásný, jiskřivý, čerstvě napadaný sníh na silničce změnily v nááááramnou klouzačku. Našlapovala jsem sice s patřičnou dávkou opatrnosti, ale náhoda je blbec, a najednou jsem ležela uprostřed silnice jak široká tak dlouhá. Tak teď zas čučel na tu „nádheru“ pejsánek, kterému se v očích zračila věta: „No to je dost, že jsi na to přišla," a ve sněhu jsem se válela pro změnu já. Když jsem po prvních vteřinách úleku začala zjišťovat, jestli jsem celá a zda budu schopna vstát, Kingísek nelenil a začal mě hbitě „ošetřovat". V cuku letu jsem měla olízaný nos a půl obličeje, a když jsem se marně snažila najít nějakou pozici, ze které bych byla schopna se zvednout, okamžitě tam hafánek asistoval a překážel, a bylo po vstávání. Mé šťavnaté nadávání nebylo k ničemu, King to zřejmě považoval za nedílnou součást hry. Nezbylo mi nic jiného, než dolézt po čtyřech k okraji příkopu a za pomoci umrzlých vyjetých kolejí se postavit. Myslím, že pánové na stavbě se velice dobře bavili, protože celý tenhle výjev měli před sebou jak na dlani.
No nic, domů jsem dojít musela. Trochu jsem pokulhávala, protože jsem si natloukla koleno, ale šla jsem statečně dál a jen jsem si pobrukovala: „Hlavně se teď nesmím znovu natá-", a už jsem letěla znovu. Nevím, jak jsem takový veletoč dokázala, ale nohy jsem náhle měla výš než hlavu, práskla jsem se rovnou do ramene. Kingísek jen obdivně zíral, jakého jsem vyšvihla andělíčka a jak jinak, zase se dal do „ošetřování". Už jsem ani nenadávala.
Jak jsem se doštrachala domů, opravdu nevím. Koleno zmodralo a oteklo, rameno bolelo jak čert, a tak mi nezbylo, než se pár dní kurýrovat.
Proto se na mě nezlobte, ale lednové Froťánky šly k ledu.
Slávka Rokosová
