Několik minut po šestnácté hodině vplula před radnici mezi čekající dav dětí i dospělých desetičlenná majestátní andělská družina. Andělé se pozdravili s přítomnými a pečlivě dohlíželi, zda-li se všichni malí čertíci přišli k nim do NEBE poctivě zaevidovat. Pro čerty to musela být cesta "po čertech nepříjemná", ale odměnou jim za to byl plánský perníček. To víte - čerti a do nebe! Ale pořádek je pořádek, obzvlášť když na něj dohlíželi starší, převážně těžkotonážní nebešťané. Andělíčci však museli hlídat i připravený pekelný trůn, protože přítomným dětem se náramně zamlouval a takzvaně si ho "půjčily" a lezly do trasy příjezdu hrozivého INFERNA. I vládce všech pekel, strašlivý Lucifer (starosta Jiří Šimánek) však musí dodržovat dopravní předpisy a se svým ohnivým kočárem, taženým traktorem, nemohl přijet ďábelským tempem, ale pěkně po andělsku spořádaně a nabral tak pekelné zpoždění. Když se za ohromného rachotu bušení obrovské palice a šlehání pekelných plamenů posadil na svůj trůn, otevřel "plánskou knihu hříchů" a bohužel, musel zkonstatovat, že v Plané se moc nehřeší, ale několik malých hříšníků se však přece jenom najde. Čerti vyskákali z přivezeného pekla, rozeběhli se mezi děti a několik "zlobilů" přinesli před samotného Lucifera. Někteří se báli, některým se to líbilo, ale nějakou básničku nebo písničku museli předvést všichni. Litovat toho však rozhodně nemuseli. 

 Jednu chvíli se nebešťanům zdálo, že si Lucifer moc vyskakuje, a tak nastoupila andělská jízda. Chudák Lucifer byl na svém trůnu obležen anděly, kteří ho úplně bez skrupulí tahali za rohy a i jinak obtěžovali, například svým andělským zpěvem, a nezbylo mu nic jiného, než jim slíbit vykoupení v podobě ohnivého čertovského moku. To zapůsobilo i na nebešťany a už dali Luciferovi pokoj. Jenže to by nebyl Lucifer Luciferem, kdyby svůj slib andělíčkům splnil. Samozřejmě nedostali nic a tzv."utřeli".

  Kromě andělů a čertů chodil mezi dětmi také svatý Mikuláš (místostarosta Stanislav Vyhnal) a plnil své svaté poslání. I jemu děti zpívaly a přednášely. Jak známo, svatý Mikuláš je veskrze kladná osoba, proto kolem sebe šířil jenom klid a mír a byl na hony vzdálen čertovským způsobům jednání.

  Toto bylo poprvé, kdy jsme v Plané uspořádali "Čertovské rojení", a podle ohlasů rozhodně ne poslední. Ještě než jsme se my, protagonisté tohohle mumraje stačili převléci z našich andělských či čertovských kostýmů do civilního oblečení, už jsme se domlouvali, jak to uděláme příště a co ještě vylepšíme. Plaňáci, máte se na co těšit!

   Celé akce se zúčastnilo přes pět set lidí, před radnicí bylo opravdu skutečně "narváno". Přesný počet čertíků ještě upřesním, ale já jsem je přestala počítat, když byl jejich stav na cifře 105. Pak přibyli ještě další, a také bylo dost těch, kteří se zapsat nepřišli, protože se styděli, Tak čertíci - příště!

  Jako každá akce, která se v Plané uskuteční, bude určitě i tato opředena množstvím "zaručených informací" kolik to stálo a kolik by se za tyto peníze dalo kupř. vystavět chodníků. Jinde asi ano, ale u nás v Plané nad Lužnicí by se těch chodníků moc nepostavilo, dokonce by za to nebylo ani na nějakou malou opravu. Celá akce byla totiž dílem dobrovolníků a Město Planá nad Lužnicí to nestálo vůbec nic. Sluší se proto, aby zde byli všichni vyjmenováni: plánští dobrovolní hasiči, pěvecký sbor Harmonie, Písničkové Froťánky se svými Tetičkami, Klub plánských dam, divadélko Na Nitce, ANO pro Plaňáky, Strýctet, REJ a Planá 365. Velké díky i za půjčení čerovského spřežení. 

  Když je dobrá vůle, jde všecko a domluví se opravdu všichni, kdo se domluvit chtějí.

                                                                 Slávka Rokosová

  Dne 29.10.2014 se dožil 80-ti let pan profesor Ladislav Dohnal, nevidomý pedagog a muzikant. Při této příležitosti mu byla na jaře udělena Cena Olgy Havlové a teď na podzim s ním byl natočen Českým rozhlasem 2 krásný pořad Potmě, Poslechněte si i Vy poutavé vyprávění o životních cestách postavou drobného, duchem však velikého člověka. Jeho povídání je doplněno zpěvem plánského sboru Harmonie. 

  Kromě spousty dalších jeho aktivit nám pan Ladislav Dohnal také hrál na loňských Písničkových Froťánkách a velice významným způsobem se podílel na klavírním doprovodu zpěvu Tetiček a Strýctetu v obou Národopisných večerech, které jsme pořádali k 70. výročí úmrtí K. Weise, jak v Plané nad Lužnicí, tak i ve Weisově domě ve Veselí nad Lužnicí. A nejen, že nás - Tetičky z Froťánků - už doprovázel, ale máme s ním v brzké době naplánovaná další dvě vystoupení v prosinci a lednu pro soběslavské Baráčníky. 

  Milý Láďo, přeji Ti k Tvým osmdesátinám jen to nejlepší, hodně zdraví a krásné muziky, a hlavně - jak jsem Ti to řekla už v pořadu Potmě - koukej tady s námi ještě pořádnou chvíli být! 

                                                                Slávka Rokosová

https://prehravac.rozhlas.cz/audio/3255481

Zdá se, že Slavnost svatomartinských světýlek se u nás v Plané nad Lužnicí stává ustálenou tradicí a těší se na ni malí i velcí. Ta letošní se konala ve znamení pěkného počasí, koupených i ručně dělaných lampionků, spousty druhů martinských rohlíčků, výborného čaje, usměvavých tváří a spokojených dětí. Škoda jen, že se svatému Martinovi ani po značném úsilí nepovedlo chytit jeho koně a tudíž nemohl dorazit. Když si kůň postaví hlavu, tak s ním prostě nic nehne. Děti ale o svatého Martina úplně nepřišly, protože si ho mohly prohlédnout na velkém vyobrazení zrovna v okamžiku, když se dělil se žebrákem o svůj červený plášť.

   Obraz malovala naše plánská malířka Jaroslava Pánková, lampionky si děti připravovaly v MŠ Pohádka, s pečením rohlíčků mi pomáhaly Zdena Holická, Bláža Havlíková a tetička Alena Kolářová, která také vyráběla vločky na ozdobení stromečků a keříků na hřišti. Čaj pro všechny uvařila Zdena Brejchová, várnice na něj zapůjčila paní Marešová a o oheň na ohništi i v krbu v altánu se staral Petr Matějka. Zkrátka početný tým velmi ochotných lidí, kteří – jak několik z nich konstatovalo - svoji spoluúčast na našich dětských slavnostech už berou téměř jako svoji povinnost.

Milí přátelé, všem vám za to patří velké poděkování!

Tak za rok zase na krásnou shledanou!

Fotodokumentace 

                                                      Slávka Rokosová

Kdo si hraje, nezlobí. Letitá moudrost, která se nám opět potvrdila. Venku typická podzimní plískanice, to většinou s dětmi není doma k vydržení, jak s nimi všichni čerti šijou, ale nám bylo v obřadce velice příjemně. Na Froťánky se tentokrát přišlo podívat asi třicet pět dětí, a světe div se, skutečně ani moc nezlobily. Na programu jsme totiž měli samé dětské hry, což se dětem náramně zamlouvalo a vůbec jim nevadilo, že tyto hry jsou více než sto let staré.

 První jsme si zahráli hru "Já mám doma strakatého pejska", při které děti chodí v kole, zpívají a podle písničky se křížením rukou postupně splétají do věnečku a potom zase rozplétají. Museli jsme udělat kolečka dvě, jedno malé a okolo něho druhé větší, aby si všechny děti mohly zahrát najednou.

Já mám doma strakatého pejska,

on mi hlídá vraného koníčka,

má matička plné ruce kvítí,

není možno věneček uvíti (rozplísti).

Pomoz, pomoz, má Andulko (a další jména), věneček uvíti (rozplísti).

  Jako druhou jsme si zahráli hru "Na klobásu", kterou jsme měli v plánu již na minulých Froťánkách. Tentokrát se při ní děti opravdu vyřádily, a kdo chodil s klobásou, náramně si to užíval a při závěrečném kolečku opravdu frčel, jen aby tou klobásou nedostal. Hráli jsme to raději ve dvou skupinách po sobě, aby na to běhání byl dostatečně velký prostor a děti se nezranily. 

 Před třetí hrou "Mysliveček časně vstává" musely některé děti odejít, protože měly hudební kroužky. Zbývající děti již proto mohly zpívat i hrát všechny najednou. Tato hra není nijak náročná, a aby byla ještě zajímavější, zrytmizovali jsme si ji: při prvních dvou verších děti do rytmu dělaly kolečko lehkým běhovým krokem, pak přešly do chůze a dupání a při slovech cup, cup, cup snožmo skákaly a pravou ručičkou při tom znázorňovaly zajíčka. Naučily jsme se jen první sloku, protože na druhou už nebyl čas. Teď vám posílám i druhou.

Mysliveček časně vstává,                                   Šel myslivec do hájíčka,

na zajíčka pozor dává.                                       a přišel tam na zajíčka.

Mysliveček dup dup dup,                                     A  zajíček cup cup cup,

a zajíček cup cup cup.                                        mysliveček dup dup dup.

Při hrách jsme využili i rozpočítadlo, které jsme se učili už loni, proto ho opakovat nebudu a slova ke hře "Na klobásu" již máte od posledka také. 

   Legrace, smíchu i běhání jsme si na těchto Froťánkách užili víc než dost a dětem při tom i pěkně vytrávilo. Závěrečná sladká dobrůtka přišla k chuti všem.

Fotodokumentace se chystá.

                                            Slávka Rokosová

  Snad ke každému svátku nějakého svatého se pojí stará lidová moudrost, pořekadlo nebo pranostika.U nás v Plané nad Lužnicí bychom mohli mít naše vlastní pořekadlo: 

Svatováclavské slavnosti v Plané nad Lužnicí býti, 

znamená hojnost jídla, pití, zábavy a dobré nálady míti.

Nikdo nemůže říci, že viděl a slyšel všecko, tak moc byl program letošních Svatováclavských slavností v Plané nabitý. Každý si mohl vybrat z pestré nabídky různých akcí od středy až do neděle, počínaje Svatováclavským večerem pod lampou ve farské zahradě s povídáním s Milanem Frajtem, přes Svatováclavské Písničkové Froťánky, rybářské dětské závody, sportovní akce, otevření zámeckého parku, hlavní sobotní program na plánském ostrově až po nedělní večerní koncert v našem kostele. 

I my, Tetičky z Froťánků, jsme byly spolupořadateli a měly jsme svůj stánek hned vedle hlavního pódia - to abychom to neměly daleko od prodávání ke zpívání. Stihly jsme oboje. Prodávaly jsme různé dobroty a v přestávkách mezi vystoupeními jednotlivých velkých souborů zpívaly rozpustilé jihočeské písničky. Tak, jak to k posvícení patří. 

Fotodokumentace ze sobotního programu zde

                                                            Slávka Rokosová

  K letošním zářijovým Froťánkům si můžeme hned několikrát přidat přívlastek nový: nový školní rok, nová sezona, nové děti, nové lidové písničky, nová pohádka a novinka v programu - staré dětské hry. Ale pěkně jedno po druhém.  

  Ani nemusím připomínat, že v září nám začíná nový školní rok. Někdo je rád a někdo, holt, ne. Kromě školy nám však také začíná další Froťánková sezona, a velmi nás potěšilo, že nové Froťánky začaly také s novými dětmi. Program byl tentokrát přizpůsobený svátku sv. Václava a s ním spojeným slavnostem a posvícením. S Tetičkami z Froťánků a houslistou panem Tomášem Hubkou, kterým tímto velmi děkuji, jsme nacvičili několik humorných jihočeských posvícenských písniček, při kterých jsme se všichni - zpěvačky i posluchači - náramně dobře bavili. I tentokrát platilo, že lidové písničky nám poskytly informace "jak to tenkrát o posvícení chodilo" a co se občas nějakému "nešťastníkovi" přihodilo. Na stejné téma byla i další nová pohádka z cyklu "Pohádky Písničkových Froťánků" s názvem "Posvícenské hnětýnky". V ní jsme se však i zároveň vrátili trošku zpátky, na konec prázdnin, ke svátku svatého Bartoloměje a s malou Aničkou Horákovou ozdobili domovní štít jeřabinami a vyslechli vzpomínání  její maminky na jednu zapeklitou svatováclavskou hnětýnku. 

 V plánu jsme měli i starou dětskou hru "Na klobásu", ale věkové složení přítomných dětí realizaci této hry neumožňovalo, tak jsme se alespoň naučili říkadlo, které se při hře říká a ještě další, které patří k velmi podobné hře "Na jelito":

Chodím, chodím, nepovím,                        Tintěrovo jelito

za koho to položím:                                  kroupama je nabito.

za žida rabína,                                         Komu já chci sám, 

z Nového Kolína.                                      tomu já jej dám.

Rabín leze na basu,

tahá z kapsy klobásu.

O hnětýnkách jsme zpívali, o hnětýnkách byla pohádka, a proto to nemohlo jináč dopadnout, než že jsme i dnešní Froťánky zakončili hnětýnkami. Těmi opravdickými, sladkými, co si na nich všichni pochutnali.

                                              Slávka Rokosová

Víkend 5.-6. července znamenal pro Tetičky z Froťánků překrásný zážitek na Dolňáckých slavnostech a speciálně v neděli účast dvou z nás na krojovaném průvodu, spojeného s Jízdou králů. Zájezd na folklorní Slavnosti pořádalo naše město Planá nad Lužnicí a proto zde i Písničkové Froťánky měly svoje zastoupení a postaraly se o důstojnou, byť malou, reprezentaci v krojích. O celém zájezdu jsem napsala článek do Plánských ozvěn, tak nevidím důvod, proč ho neuvést i zde:

Jízda Plaňáků na Jízdu králů

Nevím, koho to napadlo, ale byl to kolosální nápad, který přinesl asi padesátce Plaňáků naprosto skvělý a neopakovatelný zážitek. Účast na Dolňáckých slavnostech v našem partnerském městě Hluku, spojené s tradiční Jízdou králů.

  Slavnosti začaly již v pátek 4. července, ale my jsme dorazili až na sobotní program, a myslím, že i tak byl velmi bohatý.

  Hned po příjezdu nás přivítal hlucký pan starosta a nedal jinak, než že jsme každý dostali na rozehřátí štamprli slivovice. Byla vynikající – domácí. Obdrželi jsme každý natištěný program a po slivovici jsme byli teprve uznáni za způsobilé k absolvování programu slavností. Hned po pár metrech od zastávky autobusu jsme zastavili na prohlídku Penkova dvora, kde v docela obyčejné stodole byla nainstalována neobyčejná výstava fotografií, jak to vypadalo v Hluku dříve a hned vedle toho jak ty objekty vypadají dnes. Byly tam i fotografie dřívějších podob Jízdy králů a i zde bylo vidět pokrok. Mnozí z nás zde učinili zápisy do pamětní knihy a také se měli možnost vyfotit s nynějším králem – jedenáctiletým Františkem.

  Pak už jsme se rozběhli většinou každý jinam, kam ho srdce nebo drahá polovička táhla.

  Košt vína byl opravdu vynikající, neznám nikoho, kdo by řekl, že mu koštované víno nechutnalo, ať už bylo dvou nebo tříhvězdičkové. K poslechu zde hrála místní cimbálovka a posléze i náš Ráček pod vedením Heleny Hýnové, všichni v našich jihočeských blatských krojích. Ve škole byla výstavka překrásných moravských krojů a další jedna celá třída byla věnována včelařství, včetně úlů, medometů, různých pláství medu, dokonce živého roje včel i s královnou, několika druhů medu a nápojů z medu a také perníčků, voňavých svíček z pravého včelího vosku, vše doplněno nezbytným odborným výkladem. O kus dále byla výstava obrazů a také kaktusů. Přes ulici byla výstava několika veteránů motorek a automobilů, nechyběl zde ani dříve populární trabant. Kulturní programy byly připraveny i na stadionu, v domečkách i pod tvrzí, bylo by na dlouho vše vyjmenovat.

  Největší a naprosto unikátní zážitek jsme však zažili až druhý den v neděli, kdy jsme měli možnost zúčastnit se – byť pouze jako diváci – Jízdy králů.

  O půl osmé si družina asi třiceti vyfešákovaných krojovaných mládenců na vyšňořených koních vyzvedla od rodičů krále, který byl se svými dvěma pážaty v ženských krojích. Král měl v ústech růži a tvář pokrytou pentlemi. Po celou dobu byl zticha, což se ovšem rozhodně nedalo říci o jeho družině. Každý z jejích členů měl připravenou spoustu vtipných rýmovaných průpovídek, které postupně na jednotlivých zastávkách po Hluku provolávali. Jejich Hýlom, hýlom, počůvajtě, se neslo do daleka, pokud ovšem zrovna neselhaly mikrofony. Celý tento rituál byl doplněn pohoštěním sestávajícím z kousků uzeného masa s chlebem a třemi tisíci koláčků, které připravila paní Šimčíková.

  Druhá Jízda králů vypukla odpoledne a byla spojena s krojovaným průvodem všech zúčastněných vystupujících souborů a zhruba asi osmi set místních občanů, opravdu všech v krojích. I Planá nad Lužnicí zde měla své skromné krojové zastoupení ve čtyřech členech Ráčku a dvou Tetiček z Froťánků. Bylo nás sice málo, ale za to jsme byli pořádně vidět. Jednak proto, že jsme měli svoji ceduli s nápisem Planá nad Lužnicí, což samo působilo v daném regionu exoticky, a jednak proto, že naše kroje byly naprosto odlišné od těch moravských.

   Průvod šel z jednoho konce Hlavní ulice na druhý a zakončil na stadionu. Zde byly jednotlivé skupiny představeny. Program pak pokračoval dalšími vystoupeními folklorních souborů, ale ten už z nás málokdo sledoval, protože jsme toho měli po pochodování v parném odpoledni všichni dost a navíc jsme se potřebovali řádně občerstvit a pokud možno zchladit před jízdou domů. Každý jsme udělali ještě poslední drobné nákupy a pomalu se trousili do malé hospůdky nedaleko našeho autobusu, který byl, jako na potvoru, na opačném konci města než stadion.

  Domů jsme dorazili před půlnocí, unavení, ale plni krásných dojmů a zážitků.

Příště jedeme určitě zase!

Fotodokumentace

                                                                                                        Slávka Rokosová 

Je mi opravdu velice líto, ale pro náhlou nepředvídatelnou změnu počasí jsem musela letošní Sluníčkový den pár minut před zahájením opět zrušit. Loni liják a druhý povodňový stupeň, letos pro změnu náhlá bouřka! O pohádku ale děti nepřijdou. Je další z cyklu "Pohádky Písničkových Froťánků", a protože je před prázdninami, tak ji dětem posílám. Je to moje autorská pohádka a v příštím roce bude vydána i s ostatními Froťánkovými pohádkami knižně. Říkadlo, které jsem v pohádce využila, jsem nalezla v archivech Blatského muzea ve Veselí nad Lužnicí.

Duhové bublinky

  Andulka měla toho dne moc dobrou náladu. Aby také ne! Právě začaly prázdniny a maminka – panímáma Horáková - ji nemusela tahat z postele, a tak se milá Andulka mohla o chvilku déle spokojeně rozvalovat na postýlce. Ještě ani neotevřela oči, jen tak labužnicky pootevřela jedno očko a pak druhé. Sluníčko zrovna vykouklo z mráčků a svoje dlouhé paprsky natáhlo okýnkem až k Andulce do pelíšku. Krásně svítilo a holčičce se najednou zdálo, že celý svět je pokrytý duhovými bublinkami, které jí tancovaly mezi přivřenými víčky.

  Jak se tak slastně protahovala v peřinách a zkoumala, ve kterém očku uvidí hezčí bublinky, zaslechla na dvoře nějaký nezvyklý hluk.

   Pantáta Horák zrovna zapřahal za vůz koně, chystal se do Tábora na trh a chtěl se tam poohlédnout po nějakých ovečkách.

  Abyste tomu rozuměli: Zrovna před týdnem si koupil od jednoho souseda malou loučku, která byla přilepená z jedné strany k lesu a z druhé strany obklopená zrovna Horákovic polem. Když na ní chtěl soused posíct trávu, musel pole daleko obcházet, aby nezplouhal Horákovům obilí a za to mu ten malý kousek půdy nestál. Dohodl se proto s pantátou Horákem, že mu pozemek prodá a ten už se těšil, jak tam bude pěstovat ovce. Ty se totiž o sebe přes léto dokážou postarat samy, mohou spásat trávu zrovna na tom paloučku a tak ho nikdo nebude muset kosit.

  Andulka honem otevřela obě oči a vyskočila z postýlky, jen aby jí nic neuniklo. Když tatínek viděl, jak ho dcerka pozorně sleduje, šelmovsky na ni zavolal:

  „Andulko, nechceš se se mnou podívat na trh? Když budeme dva, určitě se nám podaří vybrat ty nejhezčí ovečky.“

   Měl totiž Andulku moc rád a věděl, že jí tím výletem udělá velkou radost.

Andulka si radostně zavýskla a začala si pozpěvovat:

„Ene, bene, pikatora,

pojedeme do Tábora

pro čtyři skopce,

pro pátého berana,

se zlatýma rohama.

Kdo ty rohy najde,

čtyři míle zajde.

Čtyři míle za Prahou,

najde bábu šmatlavou.“

Utíkala za maminkou, aby jí tu novinu ještě za tepla pověděla.

  Panímáma Horáková se jen smála, a aby tu cestu udělala Andulce ještě zajímavější, pošeptala jí do ucha: „Až pojedete cestou kolem potoka, dávej dobrý pozor, prý se tam usadili dva vodníci a občas vylezou na břeh. Třeba je taky uvidíš.“ Dala ještě Andulce na cestu velkou pusu a mohli vyrazit.

  Pantáta Horák seděl na kozlíku, vzal do zkušených rukou opratě, pobídl koně a už jeli. Sluníčko vesele svítilo, úplně to vypadalo, že jim svými paprsky ukazuje cestu. Andulka se uvelebila vedle tatínka, a protože neměla honem co na práci, vzpomínala, jak viděla ráno tančit duhové bublinky. Přitiskla se spokojeně k tatínkovi, přivřela obě oči a doufala, že se jí bublinky zase ukážou.

  Ale co to? Najednou viděla, že nejedou s tatínkem sami, ale že je na jejich cestě doprovází Sluneční paní se svojí družinou. Duhovou a červánkovou vílou. Krásně se usmívaly a kolem jejich hlav poletovaly duhové bublinky. Některé byly velké, některé malé, šišaté i kulaté.  Andulka je nadšeně pozorovala. Po chvíli si všimla, že jedou kolem potoka a vzpomněla si, co jí říkala maminka. Začala se opatrně rozhlížet a hlavou jí vrtalo, jestli měla maminka pravdu, nebo si z ní dělala legraci. A hle, co nevidí!

  Na břehu potoka se rozvalují dva vodníci, a…! Kolem nich létají taky bublinky. Oba vodníčci pouštěli bublinky jen což, předháněli se, který je bude mít větší a hezčí. To byla podívaná! Anička ani nevěděla na koho se dívat dřív. Jestli na Sluneční paní, víly nebo na vodníky. Natáhla ručičku jako by si chtěla nějakou bublinku chytit. Bublinky zavířily okolo ní, utvořily krásný duhový obláček, Andulka si na ten obláček lehla a pomaloučku se na něm houpala a houpala ...

„Andulko, už jsme na trhu, probuď se,“ usmíval se tatínek a pusu měl při tom od ucha k uchu. „Ta kamenitá cesta tě ukodrcala, celou dobu jsi vychrupovala, jako když tě do vody hodí.“

„Cože?“ pomyslela si Andulka, „Já že jsem spala? To není možné! A co ti vodníci a Sluneční paní a víly!“

  Než se stihla tatínka zeptat, pantáta Horák už stál uprostřed malého stádečka ovcí, vybral si ty čtyři nejlepší a k nim pěkného beránka. Zlaté rohy sice neměl, ale ty co mu narostly na hlavě, byly také pořádné, oba dva s ním měli spoustu práce.  A tak se Andulka nedozvěděla, jak to vlastně s těmi vodníky, vílami a Sluníčkem bylo.

  Tatínek jí na trhu koupil ještě nějaké maličkosti na hraní – to aby měla na ten výlet nějakou památku, a už chvátali zase domů, aby se stihli vrátit včas, když teď museli hnát před sebou ovečky! S těmi to šlo pomalu.

 Na zpáteční cestě si Andulka dávala velký pozor, hlavně, když míjeli potok, ale ať se rozhlížela, jak chtěla, žádné vodníky ani víly nikde neviděla. Jen jednu chvíli se jí zdálo, jako by zahlédla v dálce v zapadajícím slunci stoupat k obloze duhové bublinky.

  Když přijeli domů, hned utíkala za maminkou a všechno jí vyprávěla. Po očku maminku sledovala, ale ta se jen potutelně usmívala a neříkala nic.

    Tak jak to vlastně bylo? Copak se to Andulce opravdu jen zdálo?   

Děkuji všem, kteří se na přípravách Sluníčkového dne podíleli, hlavně rančerkám Hálovým ze Samot a paním učitelkám z MŠ Pohádka A VELMI SE OMLOUVÁM, ŽE JEJICH SNAHA OPĚT LETOS PŘIŠLA VNIVEČ. Přeji krásné prožití prázdnin úplně všem a po prázdninách zase nashledanou!

                                                                       Slávka Rokosová

V týdnu před letošním "Vodníkem" se předpověď počasí měnila každým dnem, občas nám bylo dokonce vyhrožováno i bouřkami. Nakonec to dopadlo dobře, svatý Petr se nad námi slitoval, k obláčkům nám poslal také sluníčko a nebeské vodní nádrže dokonale utěsnil, protože na nás nespadla ani kapička. Do vody sice naskáli jen ti opravdu nejotrlejší vodníci, ale ostatní si taky přišli na své.

 Froťánky si již tradičně pro děti připravily několik atrakcí - malování záložek s vodníčkem, poznávání kreslených ryb, běhání v měsíčních botách, strašidelnou cestu s nástrahami do vodnického doupěte plného vodníků a samozřejmě zpívání písniček, za které si děti mohly odnést i naše originální razítko otisknuté na ručičce. Myslela jsem si, že mě u dětského zpívání jen tak něco nepřekvapí, ale to jsem se notně spletla! To, že jsem slyšela několik anglických písní, včetně "Titaniku", tak to jsem brala vcelku normálně. Ale když přede mnou stanul (v tatínkově náručí) asi tříletý husita s krabicí místo helmy na hlavě, šermoval širokým krátkým papírovým mečíkem a k tomu brilantně zpíval chorál "Ktož sú boží bojovníci", zůstala jsem s pusou dokořán. Jeho razítko do kartičky bylo opravdu zasloužené! 

Úderem šestnácté hodiny "Dětský ráj" oficiálně skončil, ale přesto jsme u Froťánkových akcí ještě asi čtvrthodinku přidali a nebyli jsme sami. I u dalších týmů se přidávalo, hlavně aby děti byly spokojené. A jejich úsměvy nám hlásaly, že byly!

                                                       Slávka Rokosová

Ve čtvrtek v Soběslavi, v pátek v Chýnově a v sobotu v Plané nad Lužnicí - to byly termíny letošní regionální akce Bambi. Báječný třídenní maratón přehlídek dětských a sportovních aktivit, které naše krásná jihočeská města nabízejí svým nejmladším obyvatelům. Zastoupení zde měly všechny věkové kategorie od těch nejmenších capartů v mateřském centru Kopretina až po ty nejstarší děti v kroužku bojových umění. Každý člobrda si mohl všechno vyzkoušet a spolu se svými rodiči zauvažovat, která z nabízených činností je pro něj "to pravé ořechové" a jestli by nestálo za to se tomu věnovat trochu víc. Celý program byl doplněn různými vystoupeními - tančily zde břišní tanečnice a hoši předvedli streetdance, bojovalo se tu, zpívalo, lítalo s leteckými modely, hrál se florbal, a další a další. Zkrátka velmi pestrý program, kterým se děti pochlubily, co už umějí. Počasí bylo přesně akorát a tak si můžeme spokojeně zamnout rukama, že dobrá věc se podařila.

Fotodokumentace zde

                                                              Slávka Rokosová